Přizvat do peřin, nebo nepřizvat do peřin. To je, oč tu běží!
Pes lebedící si v lidské posteli je výbušné téma. Rozděluje chovatele, cvičitele i lidi, partnery i náhodné kolemjdoucí, kteří psa ani nemají a vůbec nic jim do toho není. Jak si ale v záplavě inovovaných chovatelských přístupů najít tu svoji cestu? Ideální je, když se na všechny dobře míněné rady vykašlete a budete si to dělat podle toho, jak to cítíte. A jak to cítí váš pes, samozřejmě.
Vždycky jsem vyrůstala v domácnosti společně s jedním či více psy. V domě mých rodičů to mělo svá pravidla. Psi s námi sice žili v bytě, o gauči, posteli nebo jen nedejbože koberci v obývacím pokoji se prostě nediskutovalo. Bylo to jasně nastavené pravidlo, všichni ho respektovali a nezdálo se, že by to někomu bylo nějak zvlášť líto. Nemůžete se tedy divit, že ze mě vyrostl člověk, který měl na pobyt psa v peřinách striktní a jasně formulované názory. O tom, že pes v peřinách je nehygienický a navíc to škodí smečkové hierarchii, jsem byla bytostně přesvědčená a neváhala jsem se o tom přít, pokud na to přišla řeč.
Než ho (ne)pustíte do postele, přečtěte si také o tom, jak se pes vůbec vybírá.
Pes do domu, Bůh do domu
Změna nepřišla ani s pořízením vlastního psa. Když jsem si Zuzku, dospělou fenu německého ohaře, přivezla s útulku, nechala jsem ji v noci spát dole pod postelí. Po pár týdnech nátlaku mě přesvědčila, abych jí nechala spávat na starém ušáku, víc ale ani o píď neustoupím, přesvědčovala jsem sama sebe zarytě. A vydrželo mi to skoro dva roky. Sice bylo naprosto zjevné, že Zuzana na posteli spává, když nejsem zrovna doma, jinak jsem mě ale nějak nepokoušela přesvědčit, že by o pobyt v mojí posteli stála.
Než ho sami zavoláte…
To zní jako dobrá pohádka. Někde v těchto místech by mohl příběh skončit, všichni by žili šťastně až do smrti. Lidi by spali v posteli a psi dole v pelechu, Honza by dostal půl království a celou šunku i s kostí a mohli bychom tento článek s klidem opustit. To by se ovšem nesměla stát jedna malá nepodstatná příhoda. Byla jsem zrovna v těžším životním období, padalo mi na hlavu všechno co mohlo. Opuštěná, v depresi a vyčerpaná životem jsem Zuzku prostě jednou večer zavolala a ona mi, jako správný psí parťák přispěchala na pomoc, čímž si vysloužila čestné místo tam nahoře.
Nejde to vzít zpátky
Asi není třeba připomínat, že jakmile pejska jednou nahoru pustíte, už se to velmi těžko bere zpět. A možná tím opravdu kazíte výchovu a hieratické uspořádání smečky a tisíc dalších věcí, ale ten pocit, když si společně lebedíte po procházce je k nezaplacení. A samozřejmě, že kolem se teď budou vyskytovat chlupy, asi budete častěji měnit ložní povlečení a prostěradla, mýt psovi packy po procházce a víc se zajímat, v čem se válí, ale to jste asi od života se psem mohli očekávat tak jako tak. Za ty společně strávené chvíle to asi stojí. Takže si nenechte od nikoho radit, jak to má vypadat. Dělejte to přesně tak, aby vám to přinášelo radost.
Neptej se, co můžeš udělat pro svého psa, ptej se, kolik se ti jich vejde do auta. A vyrazte na výlet!
Jak je to u nás po roce?
Lidské postele a psí srdce mají jednu obrovskou výhodu, jsou téměř nafukovací. Tam, kde jsem si ještě loni stěží dovedla představit jednoho psa teď leží dva. Jeden u nohou na peřině, což je skvělé a praktické, pokud si někdy plánujete přitáhnout přikrývku víc k bradě. Druhý, vzhledem ke svému zralému věku, zásadně pod peřinou stočený někde pod koleny, či na jiných místech, kde člověk vydává co nejvíc tepla. Doceníte zvláště v teplých letních měsících. Sice si každé ráno vyprávíme, co nám ti hrozní psi zase způsobili za příkoří, ale vlastně se mi dost líbí, že jsme teď jedna velká rodina.
PS: Nedávno jsem sbírala nějaká tvrdá data o zbývajícím místě v naší posteli a došla jsem k podloženému závěru, že do naší postele se ještě 3-10 psů určitě vejde.
Autor: Pavlína Jelínková
Foto: Photo by Victor Ballesteros on Unsplash
