I když naše stránky sdružují spíše ty, kdo jsou do psů nevyléčitelně zamilovaní, každý z nás určitě zná alespoň jednoho člověka, který trpí panickým strachem ze psa- kynofobií. Často to bývá v reakci na nějaký traumatický zážitek, není to ale pravidlo. Někteří lidé mají ze psů strach bez důvodu podobně jako z pavouků. Nezlehčujme proto žádnou z variant této poruchy a snažme se k lidem, co jí trpí, chovat co nejohleduplněji.
O strachu z čehokoli jsme si tentokrát povídali s terapeutem Martinem. Ten říká, že strach je přirozená reakce, která nám pomáhá přežít. A psi jsou, nebo alespoň bývali, predátoři a strach z predátorů nás asi nepřekvapí. Při léčbě takového panického strachu se podle Martina nejvíc osvědčila behaviorální terapie nebo expoziční terapie. Všemi metodami se dnes zabývá mnoho odborníků, kteří vás provedou celý procesem. Ať už se bojíte čehokoli, není na škodu se tomu zkusit postavit.
Lidé s kynofobií se setkávají se zrychleným tepem, obtížným dýcháním, pocením, nevolností nebo ztuhnutím. Jde o typické znaky úzkosti, buďme proto prosím k takovým lidem ohleduplní. Ptejte se na jejich aktuální potřeby (Budete se cítit líp, když si stoupneme dál? atd.) A psa v situacích, kdy se setkáte s někým, kdo se ho bojí, mějte vždycky na vodítku.
Kde se bere panický strach?
Většinou vzniká traumatem a často se objevuje u dětí, ani v dospělosti ale není úplně vyloučený. Může pramenit z leknutí, třeba že se pes po dítěti ohnal nebo měl nějakou nestandardní reakci. Náš pozdější vztah ke psům potom ovlivňuje právě tahle zažitá zkušenost. Nejhorší situace vznikají, když je na ně dítě samo, to je potom prožívají intenzivněji a traumata mohou být hlubší.
Dost často svoje strachy přebíráme od dospělých, protože jako děti přirozeně napodobujeme chování rodičů. Třeba hysterická reakce vůči psům jednoho z rodičů, může toto chování jenom upevňovat a na panický strach ze psů v dospělosti může být zaděláno i zdánlivou banalitou.
Jedna pokousaná tvář
Já, ač sama celoživotně psí člověk, se s částečnou kynofobií potýkám také. Před necelým rokem jsem v jedné nepřehledné situaci totiž přišla k pokousanému obličeji, dokonce od našeho vlastního Maisona, takže se mohu podělit o přímou zkušenost. Traumatickou zkušenost jsem sice částečně zvládla zpracovat, trvalo to ale dlouhé měsíce.
Maisona teď už sice zvládnu vzít i na krátkou procházku, musíme se ale vyhýbat ostatním psů, na které obvykle vrčí. Jakmile slyším vrčení nebo nějakou známku konfliktu, byť to není konflikt se mnou, okamžitě upadám do panické úzkosti, všechno se ve mě stáhne, ztuhnu a utíkám ze situace. Pomáhá mi najít si klidné místo, kde se můžu zhluboka vydýchat, studený vzduch, který mě z paniky trochu probere. Snažím se na sebe v tomhle ohledu netlačit a svoje panické reakce nepotlačovat ani si je nevyčítat. To mi pomáhá postupovat po malých krůčcích dopředu. Ještě před půl rokem bych s Maisonem nedošla ani k výtahu.
Začít milovat a respektovat psy můžeme už v dětství
Pokud vyrůstáte v rodině, která má psa, získáte a upevníte si potřebné dovednosti. Obecně je dobré vystavovat psům i úplně malé děti, ale jen dokud jim to nepůsobí velký stres. Nechte dítě, ať si samo řekne, jestli si psa chce pohladit nebo mu dát dobrůtku. Důležité je nestrašit, ale ani netlačit.
Co se strachem v dospělosti?
Dospělí se můžou obrátit na trenéra a ten jim vysvětlí, jak se k psovi chovat. Naučí vás číst jeho chování, což povede k pochopení a následnému zmenšení strachu. Zde je potřeba zkušeného člověka, neměli by to dospělí zkoušet bez pomoci sami. Podceňováním situace může dojít ke konfliktu a nastartování strachu. Zvířata z nás strach totiž velmi dobře vycítí a jejich reakce pak mohou být úplně jiné, než bychom si představovali. Účinným nástrojem pro pomoc ze strachu ze psů je psychoterapie.
Je to i opačně
Závěrem je nutno ještě zmínit, že i naši pejskové mohou být čas od času smutní a potřebují naši pomoc. A víte co dělat, když bolí psí duše?
Autor: Pavlína Jelínková
Foto: Photo by Auréanne Mailhiot on Unsplash
Dětství se psem aneb co mě naučilo vyrůstání s psím přítelem
