Všichni jsme smrtelní. Je to naše největší jistota, kterou v životě máme. I tak je ale v zásadě nemožné se na něco takového připravit. Když si se svým psem užíváte společně strávené dny, máte pocit, že jste oba nesmrtelní a všechny ty skvělé věci budou trvat do nekonečna. Realita ovšem zaklepe na dveře dříve a bolestněji, než jsme si ochotni připustit. Co tedy máme dělat v případě, že jsme vystaveni bolestné ztrátě svého psího přítele?
Když jsem byla malé dítě, měla jsem velmi silné pouta na našeho rodinného baseta Zuzanu. Moji rodiče ji našli odloženou u cesty, když mi bylo pár měsíců a rané dětství jsme strávily jako nejlepší parťáci. Jedly jsme z jedné misky, spaly pod jednou dekou, zkrátka jsme tvořily ideální pár a učily jsme se od sebe spoustu důležitý věcí. Když mi byly asi tři roky, někdo nám Zuzanu otrávil. Šlo o velmi akutní otravu, prostě se zhroutila mezi dveřmi a už nikdy nevstala. Pamatuji si, že mi tak skutečnost vůbec nedocházela, prostě jsem ji překročila a šla si hrát ven. Moji rodiče si mysleli, že vykazuji psychopatické sklony, když netruchlím nad svým nejdražším pejskem. V noci jsem ale dostala silné horečky a se zápalem plic skončila v nemocnici.
Pouta jsou hlubší, než si myslíme
Tím chci říct, že i když bolest ze ztráty psa často neumíme správně zpracovat, neznamená, že tam není. Obvykle nás hloubka těch citů úplně vyřadí z provozu. Jako malé dítě jsem neuměla obsáhnout míru bolesti a moje tělo to udělalo za mě. Není proto třeba hrát tvrďáky a předstírat, že se nic neděje. Dejte své bolesti průchod, nepotlačujte slzy ani vztek. Nechte se svou bolestí prostoupit, má to ozdravné účinky.
Pohřeb jako rituál
Přechodové rituály tu nejsou pro nic za nic. V případě úhynů psů a dalších zvířat nám to sice český zákon o pohřebnictví mírně komplikuje, většinou vám ale veterinář tělo zvířete na požádání vydá. Zvíře si podle zákona můžete pohřbít na vlastním oploceném pozemku. Hrob musí být vzdálený alespoň 200 metrů od nejbližšího vodního zdroje a 100 metrů od nejbližší obytné stavby, rekreační stavby či veřejné komunikace. Pokud ale psa nemůžete pohřbít na místě, které jste si k tomu vysnili, zkuste mu tam postavit alespoň malou mohylu s fotkou a oblíbenou hračkou. Budete tak mít místo, kam na psa budete moci chodit vzpomínat. Uspořádat můžete mi malou improvizovanou smuteční sešlost, kde společně s blízkými zavzpomínáte
Dejte si čas
Pokud jde o smutnění, spousta lidí má tendence nedopřát si dostatečný prostor. Nemusíte vyhazovat jeho staré hračky a sklízet pelech hned. Netlačte na sebe a dejte si prostor to vstřebat. Někomu to trvá pár dní, někomu měsíce a obojí je naprosto v pořádku. Vzpomínejte, dojímejte se nad fotkami, brečte. Zkrátka dělejte všechno, co vám v moři bolesti přinese úlevu. Jedna moje kamarádka třeba ještě půl roku poté, co odešel její psí parťák, chodila třikrát denně na procházku do jejich oblíbeného parku. To, že si ponechala jejich rituál jí pomáhalo se dostat dál.
Nový pes pomůže jen občas
Hodně rozšířené je, že se pozůstalí hned v prvním týdnu začnou rozhlížet po štěněti, které použijí jako náplast na svou ránu. Může to skvěle fungovat, protože milý malý tvor nejspíš rozptýlí chmury a odvede pozornost. Pokud si ale vybíráte psa jenom jako lék na ránu, mohlo by se to na vašem dalším vztahu podepsat. Pokud tedy zvažujete takovou variantu, dělejte to s rozvahou.
Autor: Pavlína Jelínková
Foto: Photo by Lucrezia Carnelos on Unsplash
