Naše práce se z polí a továren většinou přesouvá do kanceláří a s tím se upravují i vztahy a zvyky na pracovišti. Co bylo ještě před dvaceti lety nemyslitelné je teď každodenní realitou. To platí třeba o benefitu, kdy vás váš pes může doprovázet do práce. To je skvělé a v pejskařských Čechách i velice praktické. S prací v dogofficu mám nějaké zkušenosti a po letech už se na celou problematiku dovedu dívat trochu s odstupem. Jaké to má tedy pro a proti?
Na začátku je dobré předestřít, že ještě nikdo nic nezkazil tím, když něco dělal s dostatkem empatie a respektu k druhým. A to platí i o vodění psa do práce. Pokud vaše zaměstnání tenhle skvělý benefit nabízí, zvažte, jestli je povaha vašeho psa kompatibilní s běžnou pracovní rutinou vašeho místa. Úplně stačí, když je klidný, nevyžaduje moc pozornosti. Všechno ostatní se časem naučí. Také není od věci se s každým z kolegů domluvit, jestli se psem v kanceláři nemají problém.
Spousta radosti
Je jasné, že většině kolegů, pokud nejsou třeba alergii nebo notoričtí pruďasové, váš pejsek na pracoviště vadit nebude. Z mě zkušenosti musím říct, že je to skvělý antistresový prvek. Zuzana se mnou do práce chodila skoro tři roky. Měli jsme to ve firmě takhle nastavené a většina kolegů ji milovala. Tedy alespoň do doby, než jim začala krást svačiny. Měla svoji vlastní kancelářskou židli, účastnila se schůzek v zasedačkách, měli ji rádi dokonce i klienti, kteří přišli na meeting. Tohle byla ale takové speciální mikroklima, které vzniklo naprosto vzácným složením kolegů, kteří byli prostě v pohodě. My jsme si svůj pracovní život se Zu docela užívaly.
A pokud se psem chodíte do práce, hygiena je základ. Tady je pár tipů.
Plný dům psů
Docela pozoruhodné bylo, že se mi tato zkušenost stala ve větší firmě, která sídlila v několikaposchoďovém kancelářském domě a dog friendly prostředí uplatňovala celoplošně. Bývaly doby, kdy se po openspace pohybovalo i víc jak deset psů. Všichni na volno, samozřejmě. Nikdy jsem ale nezažila, aby s tím byl nějaký problém. Každý si hleděl svého koutku, neběhali, nedělali vyrvál. Přirozenost s jakou spolu v tomhle netradičním prostředí koexistovali byla zarážející.
Změna je pes
Když jsem po nějakém čase práci vyměnila, velmi mě mrzelo, že jsem o možnost brát s sebou psa do práce přišla. V nové práci bylo bohužel hned několik alergiků a jeden kolega s fobií, kterého pes v minulosti pokousal. Bylo jasné, že to jsou věci, které je třeba respektovat. A představovala jsem si, jak beze mě Zuzka strašně trpí, když jí nechávám celý den samotnou doma. V pět odpoledne jsem s úzkostí chvátala domů, nemohla jsem se nikde zdržet, když bylo potřeba dodělat nějakou práci, nervózně jsem se ošívala a představovala jsem si, jak tomu chudáčkovi praská srdce i měchýř. Byla jsem na prahu zhroucení.
O psí a lidské duši už jsme nedávno psali. Možná se dozvíte překvapivé věci!
Nic není tak horké
Svoje sebedestruktivní uvažování o vlastní důležitosti jsem přehodnotila ve chvíli, kdy jsem onemocněla a zůstala na pár dní pracovat z domova. Když jsem ráno Zuzku vyvenčila, vrátily jsme se domů a já se usadila k práci. Bylo na ní vidět, jak jí naprosto nabourávám denní program, protože v tuhle dobu je prostě zvyklá si jít lehnout a prospat celý den. Otráveně se tedy odebrala k odpočinku a usnula tvrdým spánkem, i když to byly sotva dvě hodiny, co vylezla z peřin. Za celý den se pohnula tak dvakrát. Budit se začala až okolo půl šesté, kdy se normálně vracím z práce. No a mě došlo, že i ten můj pes potřebuje trochu prostoru pro sebe a že nemusím být tak úzkostná, že se má skvěle, i když se mnou nemůže chodit do práce. Většina bloků a překážek totiž není v psovi, ale v naší hlavě.
Autor: Pavlína Jelínková
Foto: Photo by Devin Edwards on Unsplash
