Já jsem nechtěl, promiň!
Na začátku letošního roku otřásla mým životem zkušenost, o níž jsem si myslela, že ji nikdy nezažiju. Jsem totiž skrz na skrz psí člověk. Už jako dítě mě rodiče marně odtahovali od obrovských hafanů, s nimiž jsem se mazlila na ulici, psi prostě byli vždy přirozenou součástí mého života. S naším rodinným basetem jsem až do dvou let jedla a pila z jedné misky, zkrátka se psi vycházím často lépe než s některými lidmi a život bez psa si zkrátka nedovedu představit. A najednou mám 36 stehů v obličeji a říkám si, že tohle se přece určitě nemohlo stát mě.
Už před časem v jiném článku vyprávěla o své zkušenosti zkušenosti s tím, když se vám smečka díky novému partnerství rozroste o dalšího člena. K mojí německé ohařce Zuzaně přibyl belgický ovčák Maison. Než jsme je spolu naučili vycházet, užili jsme si spoustu legrace, ale teď je situace už pár let zcela stabilizovaná a vypadalo to, že máme vyhráno. Na rozdíl od Zuzany, která je dominantní vládkyní vesmíru, je Maison trochu ustrašený, neurotický, nikdy dřív se ale neprojevoval agresivně. Už víc jak dva roky mu každý den dávám hlavu do bezprostřední blízkosti tlamy, třeba když se s ním mazlím ráno v posteli, ale nikdy nic nenasvědčovalo tomu, že bych se měla bát.
Už jste slyšeli o bolesti psí duše? Nedávno jsme o tom dali dohromady celý článek!
Pořád to nechápu
Na začátku roku jsem ho vzala na návštěvu ke kamarádovi, s jehož fenkou Buffy si Maison strašně rád hraje. Návštěva trvala několik hodin, hráli jsme deskovky, pejskové dováděli okolo nás. Po jedné z honiček jejich malým bytem ležel Maison na gauči a těžce oddechoval, když jsem se k němu bez rozmyslu naklonila obličejem a chtěla ho pomazlit. Místo jedné psí pusy, kterou od něj dostávám obvykle, na mě čekal agresivní výpad, na který jsem nestihla zareagovat, protože jsem ho nečekala a já skončila s několika tržnými ranami v obličeji. Co přišlo dál si asi dovedete představit: šok, krev, sanitka, 36 stehů a několik měsíců zotavování.
Co bude dál?
Trvalo mi několik dní, než jsem se vzpamatovala ze šoku a plně na mě dolehlo, co se vlastně stalo. A několik dalších týdnů, než jsem se dostala do stavu, kdy se o to s vámi můžu podělit. Vůbec jsem si nedovedla představit, jak náš život bude nyní vypadat dál. Co přimělo psa k agresivní reakci vůči vlastní rodině? Pokládala jsem si spoustu otázek a nedovedla na ně uspokojivě odpovědět. Ze všeho nejvíc jsem to chtěla celou situaci pochopit, abych se takovým mohla vyvarovat. Věděla jsem, že nás teď čeká obrovská spousta práce, abych se mohla doma opět cítit v bezpečí.
Spousta nevyžádaných rad
Rozsáhlé poranění v obličeji samozřejmě vzbuzovalo spoustu otázek a bohužel také generovalo spoustu nevyžádaných rad. Oslovili jsme velké množství odborníků na problematické psí chování a jejich rady a přístupy se rozcházely tolik, že jsme vůbec nevěděli, odkud problém začít řešit. Maison chodil většinu času s náhubkem, byl skleslý a hodně se uzavíral do sebe. Spousta lidí mi samozřejmě radila, ať dáme psa pryč. Já jsem ale věděla, že tohle není východisko. Poslat nešťastného a zmateného psa do světa mi nepřišlo jako řešení, pod které bych se chtěla podepsat. Cítila jsem, že Maison potřebuje intenzivní práci, že to ještě není ztracené. A že když tomu dáme systém a zajistíme mu psychickou pohodu, věci se mohou změnit. Možná je to bláhové, ale tenhle psí mladík doopravdy není agresor.
Světlo na konci tunelu
Pár týdnů jsme se motali ve zmíněném bludném kruhu odborných rad a přístupů a já jsem začala propadat beznaději. V obličeji mi po zahojení zůstala velká jizva, v duši strach a panika, kterou jsem si v sobě sice nechtěla živit, úplně zbavit se jí ale také nemohu. Tenhle koloběh přetrhla až jedna moje kolegyně, která se mi svěřila s podobnou zkušeností. Najít někoho, kdo přesně ví, jak se cítím, bylo opravdu vysvobození. A také mi dala kontakt na člověka, který pomohl jí. Konečně jsem mluvila s odbornicí, u níž jsem cítila, že se rozumíme. Byla velice empatická, erudovaná a přesně odhadla, co celou situaci mohlo způsobit. Najednou jsem cítila, že se věci konečně obracejí k lepšímu.
Brzy vyjde další díl, kde se k tomuhle příběhu vrátíme.
Autor: Pavlína Jelínková
Foto: Photo by Andrew Leu on Unsplash
Podobné články:
https://www.puppydu.cz/pribehy/nas-zivot-se-slepym-psem-cast-1-zacatky/
https://www.puppydu.cz/pribehy/nas-zivot-se-slepym-psem-cast-2-bezna-prochazka/
