V minulém povídání jsme představili Šerynku, slepou psičku, které se snažíme její život ulehčit a zpříjemnit. Když se zamýšlím, co nám dalo a dává nejvíc práce, pak je to vše, co souvisí s běžným dnem.
Chůze po schodech
Ráno jde s páníčkem a Toskou na procházku. Znamená to sejít tři patra a nespadnout. Takže pro začátek vodítko nakrátko a vždy před prvním schodem říct pozor! a jemně vodítko potáhnout. Teď už chodí po paměti. Opatrně a před prvním schodem vždy zpomalí a packou nahmatá jeho okraj.
Dveře
Průchod dveřmi je jedna z nejtěžších situací na cestě. Pokud člověk, a to musí být člověk, protože pes ty dveře nevidí, špatně odhadne společný průchod dveřmi, může dojít ke zranění obou. Ten lepší případ je, že se pejsek zasekne za otevřeným křídlem dveří a čeká. Ten horší má několik variant a každá z nich hrozí přiskřípnutím pejska dveřmi. My procházíme tak, že napřed určíme vodítkem směr. Pak dveřmi procházíme a přitom držíme dveře rukou do té doby, než je pejsek venku.
Signál ocásek
Naprosto spolehlivý signál. Navíc špic má od přírody ocásek nahoru, takže pokud tomu tak není, je něco špatně. Pokud Šerynka někde stojí s ocáskem spuštěným, znamená to nejistotu nebo strach. Kde jsem, ztratila jsem se, bojím se. Bohužel i tak chytrý pes jakým Šerynka je v této chvíli jen stojí a čeká na páníčka.
V parku
Vyjdou na ulici, teď už je to dobré, jdou rychlým krokem všichni do parku. Zpočátku se bála každého zvuku, tramvaje, aut, lidí, kol, prostě všeho, co neviděla a neviděla nic. Trvalo to poměrně krátkou dobu, museli jsme na ni hodně mluvit a samozřejmě druhý pejsek ji psychicky podporoval. Dnes je to tak, že Šerynka dá hodně na svůj hodně zostřený čich, již horší sluch (je jí 13 let) a hlavně na Tosinku, která jí poskytuje „druhé oči“. Je naprosto jasné, že spolu komunikují ať už dotykem čumáků, hlasovými projevy, doteky celého těla. V parku Šerynka moc nekomunikuje s ostatními psy. Chápeme, že nevidí jejich mimiku, co dělají a s jakou přicházejí, takže ji ke komunikaci nenutíme. Pravda je, že pokud cizí pejsek je příliš kontaktní, z nejistoty na něj zavrčí. Už nás všichni ostatní pejskaři znají, takže se nikdo za svého pejska neurazí. Cesta domů je stejná jako cesta tam s tím rozdílem, že se hrozně těšíme na mističku, takže zpět jdeme ještě rychleji než tam.
Chůze na volno
I nevidoucího pejska pouštíme v parku na přehledném místě na volno. Slyší na volání – nevím, jestli to víte, my jsme to nevěděli, že lepší je volat směrem od psa (tj. zády k němu), protože směr vašeho hlasu je méně zkreslený prostředím Máme vyzkoušeno, funguje to. Rozhodně jí pouštíme pouze na místech, která dobře zná.
Obecně chůze někam
Pokud ví, kam jde, pak je v pohodě a orientuje se podle pachů a opakujících se zvuků. Musíme pořád dávat pozor, aby jí někdo nešlápl na nohu, nepřejel packu kolem a tak podobně. Pro nové prostředí máme nacvičeny povely Pomalu! (zvolní chůzi) a Pozor! (zastaví a čeká) pro nenadálá nebezpečí.
Obecně neznámé prostředí
Nespěcháme, musí si cestou očuchat, co potká a poslechnout, co je kolem. Mluvíme na ní a vodítko máme nakrátko, aby byla u naší nohy a mohla se cítit bezpečněji. V neznámém prostředí také nemůžeme spěchat, protože by se bála. Je jedno známé prostředí, kde se rozhodně necítí fajn a to je u veterináře. Ale to je jiná kapitola a není v tom sama.
Psí i Vaše štěstí Vám přeje Stela z Puppydu
