Po vypořádání všech formalit pro předání štěněte u paní chovatelky jako jsou podepsání kupní smlouvy, předání očkovacího průkazu a odečtení čipu oproti čárovému kódu v očkovacím průkazu jsme se začali pomalu připravovat na cestu domů.
Paní chovatelka Gross-Lambrecht je v chovu velmi zkušená, velké špice už chová 30 let. Už pro nás měla připravený balíček se štěněčími granulemi, na které je Xilly zvyklá z přikrmování. Kromě dárků pro Xilly od ní, dostala hračky na cestu a obojek, jsme dostali i nezbytnou součást štěněčí výbavy do světa, a to větší kus prostěradla, který byl již 2 dny v pelíšku a po čichu tedy alespoň trochu Xillince připomínal mámu. Prostěradlo jsme umístili do pelíšku v autě, rozloučili jsme se se všemi, ale máma Xillinky Lou u našeho odjezdu nebyla, aby to rozloučení s dcerou nebylo pro ni tak smutné.
Nasedli jsme, zamávali a vyjeli směrem domů. Byli jsme vybavení, měli jsme sebou všechno potřebné – papírové utěrky, ručníky, vodu na pití pro Xilly i pro nás, vodu na umývání atd. Ujeli jsme, no nebudu přehánět, ale určitě 300 metrů to bylo, a Xillince bylo špatně. A zas a zas a zas. Prvních 80 kilometrů jsme jeli asi 3 hodiny. Vždycky zastavit, utřít štěně, pelíšek a někdy i sedadlo (ještě že máme „psí“ auto na takové nehody připravené) projít se, napít malinko vody, zase se projít a pokusit se ujet dalších pár kilometrů. Přibližně po 100 kilometrech se všechno najednou uklidnilo a až domů (dalších 600 kilometrů) se už nic nepřihodilo. Xillinka každou chvíli okusovala hračky, nás, pelíšek, chvíli spala, a tak pořád dokola. My už jsme zastavovali jen na protáhnutí nás i Xilly. Vyjeli jsme v poledne, přijeli jsme domů v 11 hodin večer. A pak že je jednoduché si přivézt psa. Příště bude o tom, jak se potkala Xilly s naší Toscou a jak jsme to všichni zvládali.
Psí i Vaše štěstí Vám přeje Stela z Puppydu
Autor: Stela
Foto: Stela
Dětství se psem aneb co mě naučilo vyrůstání s psím přítelem
