Já bych to vážně chtěl nějak spravit, ale teď vůbec nevím jak.
Pamatujete si ještě na psa Maisona, 36 stehů v obličeji a celou tu lapálii s pokousáním Musím se přiznat, že podat takhle otevřenou zpověď o utrpěném traumatu pro mě nebylo jednoduché. Ale život léčí všechny rány a i u nás už se začíná blýskat na lepší časy. Jak se něco takového dá ale vůbec urovnat? Pro nás jako rodinu byly první týdny po takovém zážitku celkem kritické. Jak se vlastně dá pracovat s podrytou důvěrou na obou stranách? Tak na to jsme nikdo neměl odpověď.
První dny byly opravdová depka a beznaděj. Já ležela s obrovským otokem a silnými antibiotiky z posteli a přehrávala si celou situaci, obviňovala zejména sebe, hledala nějaké rozuzlení. Maison ležel apaticky u sebe v pelechu, měl doma po konzultaci s odborníky nasazený náhubek a všichni jsme cítili, že je mezi námi nějaká propast a že bude stát opravdu hodně síly a zdravého rozumu, abychom ji společně překonali. Ale také jsme věděli, že jsme rodina a že se do toho pustit chceme.
Hra na důvěru
Mais byl vždycky trochu neurotický pejsek. Sám si nesl trauma z doby, kdy byl jako malé štěně deset dní hospitalizovaný a bojoval o život. Od té doby se bojí všech věcí, které vlají ve větru, závěsů, prádla, rolet a žaluzií, hluku. Nikdy ale nevykazoval známky agrese. Způsob, jakým jsem se nad něj bez rozmyslu a zbrkle naklonila mu ten večer zjevně dal pocit ohrožení a tak jednal. Proto v sobě nemám ani trochu zloby nebo výčitek. V téhle situaci ale nejde o to, čí je to chyba, ale spíš pracovat se situací, která nastala. Aby se kolem něj mohli všichni cítit bezpečně.
Náhubek za trest
Jak už jsem říkala, většina oslovených odborníků se shodla na tom, že Maison není v tuhle chvíli vyzpytatelný a tudíž není bezpečné, aby doma chodil bez náhubku. Viděli jsme ale, že čím déle ho má, tím víc se stahuje a uzavírá do sebe. Chodil si lehat do druhé místnosti, když měl možnost a mě hlodaly výčitky. Procházky s ním jsem musela nechat výhradně na svém partnerovi, protože jsem s ním kvůli panice jednoduše vyjít ven nedokázala. A tím se ta celá propast mezi námi ještě prohlubovala.
Můžeme takhle žít?
Pár týdnů se zdálo, že se nikam moc neposouváme. Sice jsem si v sobě žádný strach hýčkat nechtěla, emoce z toho večera se mi pořád nepodařilo zpracovat uspokojivě a vracely se mi. Moje nezkušenost a prostý fakt, že jsem za celý život měla co do činění pouze s bezproblémovými psy mi celou situaci trochu ztěžovala. Na tohle vás prostě nic než zkušenost nepřipraví. Maison se ke mě sice občas chodil pohladit, ale rozhodně to mezi námi ještě nebylo ono.
Všechno se navzájem ovlivňuje
Jak už jsem psala třeba v tomto článku, jsme čtyřčlenná rodina. Kromě mě a mého partnera s námi žije ještě moje fena Zuzka a s ní partnerův pes Maison. V prvních týdnech po incidentu mě vůbec nenapadlo, jak mohou být vztahy v takové rodině komplexní. Pořád jsme jen řešili Maisona a jeho vztah ke mě nebo naopak můj vztah k němu. Do všeho zasáhla koronavirová pandemie. Lekce, které jsme navštěvovali a pomáhaly nám naši situaci zvládat byly najednou zrušené a my na to zůstali sami.
V příštím díle se dočtete, co se stalo, když jsme poslali mojí fenku Zuzku na dva týdny k mým rodičům na vesnici a proč to pro naše vzájemné vztahy bylo naprosto klíčové. A nebojte, má to dobrý konec!
Autor: Pavlína Jelínková
Foto: Artem Maltsev on Unsplash
podobné články:
https://www.puppydu.cz/pruvodce/kdyz-odejde-pes/
https://www.puppydu.cz/uncategorized/jak-zabavit-psa-v-karantene/
