Našeho pejska Scottyho jsme si adoptovali, když mu byl skoro rok a půl, a hned jsme si ho zamilovali. Jak se ale po pár dnech soužití ukázalo, chlapec byl mnohem větší divoch, než se na první pohled zdálo, a to hlavně, když šlo o jídlo. Znáte to, prostě pes a zlozvyk.
Když to přeženeme, byl taková psí popelnice, která by nejraději spořádala opravdu všechno, od našeho jídla až po exkrementy venku v trávě. Občas jsme se kvůli tomu dostali do hodně kritických momentů, kdy už jsme netušili, co s ním máme dělat. Ale trpělivost se vyplatila, a i když pořád ještě není ten nejposlušnější pejsek na světě, věci se hodně zlepšily. Jak se nám to povedlo?
Neustálé žebrání o jídlo
Hlavní psí zlozvyk našeho čtyřnohého prcka bylo loudění. Kdykoliv jsme usedli k jídlu, posadil se vedle stolu a upřeně na nás sledoval v naději, že dostane něco na zub. Někdy to posunul ještě dál – lezl nám na klín a snažil se co nejrychleji něco sezobnout z talíře. Je jasné, že toto jsme museli zatrhnout, a to už jen proto, že všechno, co jíme, pro psy není úplně ideální.
Jak odnaučit psa loudit? My začali tím, že jsme mu přestali dávat jídlo od stolu – takhle mu postupně začalo docházet, že ať už bude vypadat jakkoliv roztomile, stejně nic nedostane. Samozřejmě to ale zkoušel dál, jen ne tak urputně, tak jsme museli přitvrdit. Pokaždé, když za námi přišel k jídlu, tak jsme ho rázně poslali na místo – někdy na něj z legrace i zavrčíme, tak jak to dělá on, když si chrání svoje dobroty. Sice to pořád ještě zkouší, ale je na něm vidět, že už ví, jaký osud ho čeká.
Pojídání odpadků
Nicméně loudění po jídle bohužel nepatří mezi jediné zlozvyky našeho psa. Jeho parádní granule a konzervy mu prostě asi nebyly dost dobré, a tak si na procházkách často hledal nějaké „dobroty“ navíc. Hlavní bufet si našel v okolí veřejných kontejnerů, kde se mu dost často podařilo najít nějaký starý rohlík nebo podobné zbytky z kuchyně. Když neměl štěstí u popelnic, vystačil si i s exkrementy od jeho psích konkurentů.
Nešlo nám jenom o to, že jíst odpadky je jednoduše nechutné, ale taky o to, že by mohl sníst něco zkaženého nebo otráveného, a tak si zadělat na pořádné potíže – on sám to přece jen nedokáže rozpoznat. V první řadě jsme museli dát výcvik sobě, a to hlavně co se týče pozornosti. To znamená, že jsme museli vychytat místa, kde tyhle svačinky nachází a zabránit mu v tom, aby je šel hledat.
Nešlo však jenom o to ho přitáhnout vodítkem k sobě, ale aktivně ho přivolat a tím trénovat jeho poslušnost i v situacích, kdy je vystavený nějakému zajímavému podnětu. Hodně v tomhle ohledu pomohly pamlsky, které jeho pozornost vždycky odtáhnou – když vidí pamlsek, poslechne a čeká na odměnu.
Horší to je v situacích, kdy si nějaké jídlo stihne vzít. Tady totiž na povely ani na pamlsky příliš nereaguje, což je něco, na čem musíme ještě zapracovat. Na jeho výrazu jde krásně vidět rozpor mezi tím, že chce svou dobrotu, a tím, že ví, že tohle dělat nesmí. Když neposlechne, což je obvykle ten případ, nastává dlouhý souboj, kdy ho v zápalu vzteku taháme za vodítko, plácáme po zadku, přikazujeme mu, aby jeho kořist pustil, a snažíme se mu ji vzít – obvykle ale bez výsledku.
Krádeže našich dobrot
Poslední z hlavních zlozvyků našeho pejska je ten, že nám kradl jídlo, které jsme nechali bez dozoru. V tomhle případě nejde ani tak o to, že bychom ho dokázali něco odnaučit, jako spíš o to, že je potřeba myslet na to, že nám jídlo může sníst. Když už si tedy necháme snídani nebo svačinku v rámci jeho dosahu, což se pro jistotu snažíme příliš nedělat, psa rovnou pošleme na místo a přikážeme mu, aby tam zůstal.
Závěrem
Nicméně když máte takového tvrdohlavce jako my, musíte počítat s tím, že pár pokárání a příkazů nestačí. Jeden den je to náš miláček a poslouchá na slovo, ale pak se špatně vyspí nebo chytne tu svou náladu a nedá se s ním hnout. Zbavování se jakéhokoliv návyku chce prostě hodně trpělivosti a sebekázně, ale hlavní je to nevzdávat a uvědomit si, kdo je tady vlastně pán.
Autor: Jakub Janíček
Foto: Pixabay
